MVP extraligy Šmídová: Volejbal si teď užívám dvojnásobně, chceme s holkama opět vyprodat Kouničku

Ta loňská sezóna pro mě byla hodně specifická, protože mě úplně poprvé v mé kariéře zastavilo zranění. A to na delší dobu, než jsem čekala. Tuhle cenu tak beru spíš jako takové zadostiučinění. Jako ocenění toho, že jsem se dokázala vrátit v poměrně krátkém horizontu a ještě stihla odehrát pár zápasů v té sezóně 2024/25. Beru to tedy maximálně pozitivně.

Jaké to pro tebe vlastně loni bylo, když zranění přišlo a ty jsi najednou musela zůstat jen jako divák?

Pro každého sportovce je vždycky těžší sledovat tým z lavičky než přímo ze hřiště. Loni se nám navíc nedařilo ani výsledkově a přišla i další zranění. Zranila se Vendula Straková i Jéssica Silva, takže náš kádr byl znatelně oslabený. Tomu bohužel odpovídaly i výsledky. Celou sezónu jsme chtěly zachránit v play-off, do kterého jsme šly ze sedmého místa proti Olomouci. Ta hrála skvěle a došla až do finále, zatímco nám se je ve čtvrtfinále porazit nepodařilo. Zůstalo nám tak trochu hořké sedmé místo.

Věřila jsi ve chvílích, kdy ses zranila, že se ještě na palubovku vrátíš?

Určitě jsem věřila. Měla jsem totiž strašnou podporu od všech, ať už od vedení klubu, tak od samotných hráček. Měla jsem před sebou vidinu, že nadcházející sezóna bude úplně jiná. Věděla jsem, že se bude vracet plno hráček, ať už po mateřské dovolené, nebo z jiných klubů. To byl pro mě obrovský hnací motor, abych se dala do kupy.

Jak vypadá běžný den mámy a vrcholové sportovkyně?

S manželem, který hraje první ligu basketbalu ve Zlíně, se musíme střídat. Někdy se to nastřádá, třeba v lednu mají kluci víc zápasů než my. Je to hodně o organizaci – kdo odvede děti do školky, kdo je vyzvedne, kdo je vezme na kroužek. Zatím jsme naštěstí nikoho nikde nezapomněli (smích). Obrovsky nám pomáhá rodina, babičky fungují na sto procent, pomáhají i sousedi a kamarádi. Té podpory si moc vážíme, bez ní by to nešlo.

Je to teď jednodušší, když už jsou děti o trochu starší?

Určitě. Zrovna nedávno jsem říkala holkám v šatně, které děti teprve plánují nebo mají malé, že až půjdou obě děti do školky, začíná úplně jiný život. Najednou má člověk i trošku času na sebe. První týden je to takový „mega divný“ pocit, ale pak si na to strašně rychle zvyknete. Je to super.

Tvoje děti už pravidelně chodí na zápasy a při posledním titulu jsi slavila přímo s nimi v náručí. Dodává ti to na hřišti energii?

Absolutně, ty děti jsou úžasné. Teď už to oba začínají naplno vnímat a ptají se, kdy zase vyhrajeme nějakou medaili a trofej. Vždycky jsem si představovala, že po zápase za mnou děti přiběhnou. Tedy, abych byla přesná – pokaždé přiběhnou za někým jiným a ne za mnou, ale i tak je skvělé vidět, jak v té hale vyrůstají. Ať už na mém volejbale, nebo když jdeme manželovi na basket a ony si tam po zápase hážou na koš. Myslím, že zažít dětství v hale je pro ně super.

Kterým sportovním směrem se nakonec vydají?

Určitě je budeme podporovat v kolektivním sportu. Teď jsou ještě malí, takže chceme, aby dělali spíše všestranné aktivity jako gymnastiku, judo nebo Sokol. Až vyrostou, ať se rozhodnou sami. Ale vzhledem k tomu, že jsme s manželem oba vyrostli v kolektivním sportu, asi tam bude menší tendence je protlačovat právě k němu.

Když tě člověk pozoruje při hře, vidí neuvěřitelnou radost z každého povedeného míče. Co tě na volejbale pořád nejvíc baví?

Strašně mě to baví, a teď po dětech si to užívám ještě dvojnásobně. Dělá to hlavně to prostředí, ve kterém jsme. Ta parta je neskutečná. Je docela vtipné, že my jsme spolu s holkama hrávaly už jako žákyně, kadetky a juniorky. A teď, po třicítce, s dětmi a milionem životních zkušeností, se zase všechny potkáváme na jedné palubovce. Říkala jsem, že my tam vlastně chodíme na takovou terapii. Jdeme si to prostě užít. Mladé holky do toho systému a naší party navíc zapadly úplně skvěle.

Vzpomínáte často s holkama na staré časy?

Hrozně často. Vždycky se tomu smějeme. Zvlášť proto, že i náš trenér Ondra (Marek) nás všechny trénoval v Králově Poli po té, co jsme se dostali do Áčka. Je strašně vtipné pozorovat, že ty roky nejdou vidět jenom na nás, ale že se s námi mění i on. (smích)

O které spoluhráčky z těch mládežnických let konkrétně jde?

V kadetkách jsem začínala s Aničkou (Širůčkovou) a se Stráčou (Vendulou Strakovou). V juniorkách se přidala Ivona Marková. Ze střední školy to byly moje spolužačky Maruška Kozubíková a Viky (Klára Vyklická). A teď jsme se v ženském áčku zase všechny sešly pod trenérem Ondrou Markem. Kruh se uzavřel.

VK KP BRNO 2010/11

Co tvůj herní styl? Za zápas máš klidně i 10 bodů, to u nahrávaček nebývá tak časté.

Nahrávačka nedává tolik bodů, takže pro mě je každý bod cennější než pro smečařku nebo účko. Jsem ráda, když můžu vyzrát na obranu soupeře. Díky tomu, jak máme poskládaný tým, si soupeři musí hlídat všechny naše útočnice – Aničku, Jessicu a další. Tím se otvírá větší prostor pro mě a já ho ráda využívám.

Dosavadní sezóna se zatím vyvíjí skvěle, po odehraných 19 zápasech máte na kontě 18 výher, je tedy cíl do závěru sezóny jasný?

My máme cíl jasný od té doby, co jsme se všechny vracely po mateřské, že určitě nechceme hrát o ty spodní příčky. Chceme vždycky hrát o ty nejvyšší, ale v našem věku, ať už chcem nebo nechcem, je to hlavně o zdraví. Jak nám bude přáno, klepu na všechno, nechci to zakřiknout. Doufám, že všichni zůstaneme zdraví. Máme super kondiční trenéry, takže si myslím, že tady v tom směru bychom měli být připraveni. Ten náš vrchol začíná až v playoff, takže všechno ladíme do toho, aby to bylo v březnu na tom nejvyšším bodě.

Co ty a volejbal a dál? Neláká tě třeba zkusit si nějakou jinou soutěž než tu českou?

Nechci říct, že můj vrchol kariéry už jsem měla, ale nejspíš ano. A teď už jsem jen strašně ráda, že Šelmy fungují tady tím systémem, že mi je umožněno i s dvoěma dětmi hrát vrcholově volejbal na takové úrovni. A uvidíme, co bude dál, Moje cesty asi do zahraničí už nepovedou, to můžu říct jednoznačně, ale doufám, že u sportu vydržím co nejdéle.