Lingvista Hrazdira táhne volejbalisty Brna. Měl jsem ale strach, tvrdí

Po štacích v Rakousku, Polsku, Itálii a Francii od letošní sezony šéfuje jako kapitán brněnským volejbalistům. „Zpočátku jsem ale měl strach. Tvořil se zcela nový tým, a to nikdy není jednoduché,“ přiznává 30letý Hrazdira.

Rozpaky jsou ale rázně rozmetány. Hrazdira po devíti letech dovedl Brňany mezi kvarteto nejlepších celků extraligy. Semifinálová série proti Českým Budějovicím pokračuje v pondělí od 20.15 (vysílá ČT sport – pozn. red.) a v úterý od 18.00 v Brně.

A také v kabině Jihomoravanů se může volejbalový lingvista Hrazdira, jenž ovládá angličtinu, němčinu, francouzštinu, italštinu a základy polštiny, vzdělávat.

Mezi klíčové hráče týmu patří dva Rusové. Už šprtáte azbuku?
Z vlastní iniciativy a zvědavosti jsem začal s ruštinou před dvěma lety. Pár slovíček jsem si zapamatoval, sesmolím i pár vět. Naučil jsem se i azbuku, a když je potřeba něco přečíst nebo napsat, tak to zvládnu. Problémem ale tehdy bylo, že jsem ruštinu neměl kde poslouchat ani jsem s nikým nemohl hovořit, tak jsem se na to vykašlal. Teď už se mi do cizích jazyků moc nechce. Mám jiné zájmy, třeba četbu. Taky bych musel být mladší, být sám a nudit se.

V zahraničí je cizí řeč skoro samozřejmost. Vy ale máte z angličtiny, němčiny a italštiny malé státnice, že?
Chtěl jsem dělat něco užitečného. Říkal jsem si, co kdybych hrál jenom do 25 let a nestihl se zabezpečit? Takhle jsem přemýšlel. V Česku jsem začal univerzitu, ale šel jsem ven a musel jsem ji, ačkoli jsem první ročník zvládl, ukončit. Ale myslím, že jsem celkem dobrej student, takže jsem si to těmi jazyky vykompenzoval. (usměje se)

Nezapomínáte slovíčka?
To jo. Třeba německy se v zahraničí obecně mluví docela málo. Taky ochota tímhle jazykem mluvit je menší. Před dvěma lety jsem ale hrál s Němcem a osvěžil jsem si to. Neříkám, že to šlo samo, ale v hlavě to pořád je. V pohodě jsme se domluvili, i když to drhlo, moji němčinu mi chválil. A třeba italštinou jsem bez ustání mluvil šest nebo sedm let. Nad ní nemusím přemýšlet, i když se vzbudím o půlnoci.

Neschází vám v Brně něco z Itálie, kde jste dlouhou dobu hrál?
Co se týče volejbalu, snažili jsme se fungování klubu nastavit jinak. Týká se to pohodlí hráčů, příprav na zápasy, přemýšlení o tréninku, kontrolování statistik, hledání slabin u soupeře. Zkrátka víc analyzovat. V Itálii je okolo mužstva víc členů realizačního týmu, kteří jen mají za úkol zlepšovat hru.

A z osobního života?
Těžko říct. Když si promítnu, každý kraj měl něco svého. Někde bylo moře, v Toskánsku zase bylo výborné jídlo a víno. Že by mi vyloženě něco chybělo, to ne. Naopak mi nechybí třeba italská pohodlnost, na všechno mají čas. Třeba jeden kamarád měl příhodu, že mu měsíc nešel otevřít zámek v bytě a měsíc chodil za manažerem, že to nemůže spravit. Až když řekl, že se obrátí na někoho jiného, spravili mu to.

Ve volejbale pedanti, ale jinak pohodáři. To je docela paradox, souhlasíte?
Takhle markantní to je především na jihu země. V létě je tam fakt strašné vedro a lidé jsou naučení, že si od dvanácti do čtyř odpoledne vezmou pauzu, skočí si k moři a pak se na dvě hodiny vrátí ještě do práce. Naopak já měl ráno a odpoledne trénink a většinu věcí jsem potřeboval zařídit přes poledne. A právě proto to byl pro mě šok.

V zahraničních týmech také bývá velká rivalita, v Brně se ale zdá, že jako parta fungujete výborně.
V týmu je 12 hráčů, a ať člověk chce, nebo ne, v cizině hraje o svůj další rok. Rivalita až nevraživost někdy byla, týmové alchymii to nepřispívá. Tady kluci, co nehrají, makají, a když je potřeba, bez nějakých okolků pomůžou, nevidí v tom nic špatného. Na tohle si nemůžu stěžovat.

Autor: Jan Daněk

Zdroj: MF Dnes, www.iDnes.cz